Kam mizí naše sny aneb jak se udržet v zelené zóně

SnyZnáte někoho, kdo by chtěl žít šťastný a naplňující život? Asi ano, to je přirozená lidská touha. Otázkou je, co znamená „šťastný a naplňující život“. Kromě toho, že všichni potřebujeme dostatečné hmotné zajištění, má každý z nás trochu jiné představy o tom, jaký by náš život měl být. Zatímco někdo má za cíl útulný domov, harmonickou rodinu a hodně dětí, jiný touží po kariérním růstu, velkém domě a rychlém autě, a ještě jiný si nepřeje nic jiného, než být zdráv, shodit aspoň pár kilo nebo se zbavit bolestivých výčitek vůči někomu, kdo mu ublížil. A přiznejme si, co bychom dali za to, kdyby nám alespoň jedinkrát někdo poklepal na rameno a od srdce nás pochválil – nejlépe některý z našich rodičů, nezávisle na tom, jestli nám je -náct, -cet nebo -sát.

Každý máme své cíle, touhy a sny. Ty se nám mnohdy postupem času vzdalují a často ani přes velké úsilí nedostáváme vždy to, po čem toužíme. Reagujeme na to všelijak. Nejšťastnější jsou ti, kteří nic neřeší, a jsou „v pohodě“, nebo se tak navenek alespoň tváří. Takových lidí není mnoho, ale jsou. Většina z nás tento dar nemá, a to, co je v životě jinak, než chceme, takzvaně řešíme. Začne to zpravidla tak, že zjistíme, že něco není podle našich představ. To nám začne vadit a my začneme hledat příčinu, nebo spíš viníka. Najdeme ho snadno – všude okolo nás jsou přece lidé, kteří šlapou po našem štěstí – partner/ka, učitelé, kolegové v práci, rodiče, sourozenci, … Jinak řečeno, svět vnímáme z pozice oběti, máme tendenci hledat příčiny svého neštěstí okolo sebe. Jsme v červené zóně života.

Red

Navíc, v červené zóně míváme tendenci popírat to, co opravdu cítíme. Své emoce a pocity, hlavně ty bolestivé, se zpravidla snažíme potlačovat a skrývat před světem i před sebou. Občas nám ovšem nekontrolovaně „ujedou“. A do třetice, v červené zóně bývá hlavním cílem života uznání od okolí, řekli bychom prestiž, a úspěch, který má zpravidla formu materiálního bohatství nebo moci; touha po moci bývá elegantně maskována kariérním růstem (už se vás někdo zeptal „kolik lidí máš pod sebou“?).

Mnoho lidí stráví v červené zóně i celý život – vždycky je přece nač si stěžovat. U některých lidí, a je jich stále více, dojde však v průběhu života k procesu, který bychom mohli nazvat procitnutí z červené zóny. Procitnutí se někdy dostaví samo, někdy bývá vyvoláno zlomovou událostí (zpravidla traumatická životní událost jako je úmrtí blízké osoby, rozvod, úraz, apod.) nebo prostě celkovou frustrací ze života – ta bývá někdy označována názvem „krize středního věku“. Procitnutí je někdy okamžité, někdy se dostavuje postupně i několik let. Procitnutím se změní naše vnímání života a světa. Začneme si uvědomovat, že mnoho věcí okolo sebe můžeme ovlivnit, pokud za ně přijmeme odpovědnost. Zmenší se naše potřeba obviňovat z toho, že svět nám nedává, co chceme, lidi a okolnosti okolo nás. Začneme svět vnímat z perspektivy spolutvůrce. Dostaneme se tak do zelené zóny života a je nám v ní dobře.

Red-Green

V zelené zóně máme zpravidla schopnost si přiznat a dát i najevo světu, jaké pocity a emoce cítíme, a dokážeme i za ně převzít odpovědnost. A opět do třetice – v zelené zóně přestane být naším hlavním životním zájmem materiální úspěch a potřeba mít moc. Začneme cítit vnitřní potřebu být prospěšní a pomáhat. Začneme vnímat pocit vlastní odpovědnosti za to, kudy se ubírá náš život. Pocítíme v sobě něco, co bychom mohli nazvat „láska k bližnímu svému“. Zjistíme, že bytí v zelené zóně je osvobozující, naplňující a přináší to pocit štěstí.

ALE. Netrvá dlouho a přihodí se něco, co nás ze zelené zóny šupem vystrčí zpět do červené. Například – partnerka nebo šéf v práci na naši adresu pronese něco štiplavého. A nám to úplně podlomí kolena, srazí nás to úplně dolů, cítíme se zrazení, ukřivdění a pošlapaní. Znáte to? Podobných věcí prožíváme desítky a stovky, další příklady myslím není třeba uvádět. Jenže jakmile jsme jednou poznali život v zelené zóně, chceme tam zase zpět. Zpravidla zjistíme, že kromě okřídleného rčení „čas léčí všechny rány“ vlastně nevíme, jak na to.

Red-Green-Blue

Začneme proto na sobě pracovat. Ze záplavy informací, které jsou na internetu i v knihkupectvích k dispozici, se dozvíme o pozitivním myšlení, o technikách správné komunikace a asertivního vystupování, o zdravém životním stylu a o nepřeberných možnostech tzv. „léčení“. Netrvá dlouho a začneme pít bylinné čaje, jíst zdravé věci, které nám moc nechutnají, dvakrát denně si před zrcadlem poctivě opakujeme pozitivní afirmace jako „Jsem zdravý, jsem úspěšný, jsem štíhlý“, upravujeme si byt nebo kancelář podle Feng Shui a posloucháme motivační CD. Po nějaké době, pokud jsme vytrvali, zpravidla dospějeme do jednoho ze dvou stavů:

Radost, protože nám to zafungovalo, a my cítíme, že jsme nazpět v zeleném.

Zklamání, protože přes veškeré snažení stále padáme nazpět do červena a nevíme, proč to tak je a co bychom ještě měli udělat.

Pokud patříte k první skupině, gratulujeme (dále snad ani nepotřebujete číst, tyto stránky vás možná neosloví). Podle naší zkušenosti je ale těch, kteří došli ke zklamání, mnohem více než těch, kterým „to funguje“.

Proč tedy různé metody a techniky osobního růstu někomu fungují, někomu jen dočasně a někomu vůbec? Jaké jsou příčiny toho, že nás i prkotiny dokážou vystrčit ze zelené zóny zpět do červené? Co je třeba udělat pro to, abych i já se dokázal/a dostat do stavu životní spokojenosti a pocitu naplnění a trvale, nebo co nejdéle a nejčastěji, se v něm udržet?

Na těchto stránkách hledáme na tuto a další otázky odpověď, a pokoušíme se najít cestu k řešení.

A ptáte-li se teď „Jak dlouho to bude trvat, než budu napořád v zelené zóně“,
snad vám dá odpověď následující citát:
„Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá, kdežto cíl je iluze poutníka, kráčejícího od hřebene k hřebeni, jako by smysl byl v dosaženém cíli. A právě tak nemůžeš pokročit, pokud nepřijmeš, co je. Z čeho ustavičně vycházíš. A v odpočinek nevěřím. Neboť drásá-li člověka nějaký rozpor, není správné volit nejistý a nehodnotný klid za cenu slepého přijetí jednoho ze dvou prvků rozporu. Vyhýbá se snad cedr větru? Co by tím získal? Vítr ho drásá, ale i otužuje. Kdo by dokázal oddělit dobré od zlého, byl by věru moudrý. Hledáš, jaký dát životu smysl, ale smyslem je především stát se sám sebou, a ne pominout rozpor a tak dosáhnout ubohého klidu. A když tě něco drásá a staví se ti na odpor, dopřej si volnost růstu, neboť to zapouštíš kořeny a proměňuješ se. Buď blahoslavena ta otevřená rána, z níž se zrodíš: Vždyť žádná pravda se neukazuje a není k dosažení v tom, co je zjevné. A pravdy, jež se ti nabízejí, jsou určeny jen k pohodlí a podobají se práškům na spaní.”
(Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)


Informace, které vám předkládáme, jsou naše vlastní poznatky a v žádném případě je nepokládáme za absolutní pravdu. Došli jsme k nim vlastními pokusy, omyly a zkušenostmi. Všechno, co zde píšeme, jsme si prošli, prožili a často i odboleli. I tak si vyhrazujeme právo své názory v budoucnu pozměnit, pokud zjistíme, že jsme neviděli všechny souvislosti nebo že jsme se mýlili. Nepřebírejte prosím slepě naše názory ani názory někoho jiného a vše si vlastním rozumem a vlastní intuicí ověřujte a filtrujte.

Informace uvedené na těchto stránkách můžete volně šířit.
Prosím nezapomeňte přitom vždy uvést odkaz na jejich zdroj v této formě:
Zdroj: www.Tvorim-Svuj-Zivot.cz

Děkujeme.

Komentáře nejsou povoleny.